Ze života jedné slečny
Taky jsem byla mladá. Kdysi mi bylo těch -náct jako je vám. Ovšem rychle to uběhlo. Někdo vzpomíná na období střední školy jako na něco super krásného, kdy prožíval to nejlepší, co ho mohlo potkat, včetně prvních lásek, ovšem nebylo tomu tak i u mě. Já naopak žila velmi chaotický život. Vnitřně nevyrovnaný, velmi zraněné srdce i city. Navenek jsem se zdála být možná silnou osobností, která musí zvládnout domácnost, kde rodiče jaksi nefungují, protože měli dost starostí s rozvodem a hádky pak přešly v tichou domácnost bez komunikace. A co děti? Já byla nejstarší ze tří. Takže ty povinnosti se přenesly na mou hlavu. Když dítě začne vychovávat další děti, mladší sourozence, nemůže to být to pravé. To přece nejde, není to v pořádku, tak to být nemá! Jenže se narodíme do nějaké rodiny a tam musíme žít. Nemůžeme odejít jinam. Vybrat si své rodiče, to by bylo fajn. Tak to ale nefunguje.A vybrat si krásné tělo, obličej bez ohyzdných pupínků, rovné nohy, zuby, ubrat pár kilo, aby ty špeky nekoukaly, a kluci se pak otáčeli! Kéž by to takhle šlo. Jenže každý se narodí s něčím. Někdo má to všechno, co potřebuje, je spokojený se svým vzhledem, nic ho netrápí, řeší maličkosti. Jiný nemá skoro nic z toho, co by si přál, ale je třeba chytrý. Já měla ve škole dobré výsledky jen díky své píli, dnes si už ale skoro nic nepamatuju. Zato si pamatuju, jak jsem se trápila kvůli nedokonalé postavě, pupínkům na tváři a tím, že kluci se otáčejí, ale asi ne za mnou! A co dělat? Nabízelo se víc možností. Nejdřív jsem hned poté, co jsem vylezla ze základky, začala nanášet na obličej tunu make-upu, pak jsem začala nosit všechno oblečení, které provokovalo okolí. Byl to takový protest. Žila jsem v době, kdy bylo hodně věcí zakázaných, tak proč se pak proti tomu prostě nepostavit svým tělem? A taky jsem začala myslet na to, jak by bylo krásné nebýt, nežít! Pocity sebelítosti a myšlenky na sebevraždu v mé hlavě dlouho byly, ale nikdy jsem se neodvážila to opravdu udělat.
Ono taky vzít si život by nebyl trest pro ty ostatní, ale jen pro sebe, což jsem si ještě byla schopná včas uvědomit. Ale šťastná jsem nebyla. Moje dětsví bylo docela fajn, máma si s náma hrála, měla jsem kolem sebe stále spoustu dětí, často takových, které dělaly, co jsem řekla, vedla jsem je. To mě bavilo. Jenže sladké dětství vypršelo dřív než začala puberta a to se hormony bouřily snad proti všemu. A do toho ten rozvod rodičů. Proč to všechno? Nikdo mě nikdy nepochválil, že se mi něco povedlo. To se bralo jako samozřejmost. Zato kritiky jsem si užila nadmíru! Na tu se nezapomínalo! To mi asi pak vybudovalo tu navenek možná tvrdou slupku, pod kterou byla dost zničená duše. A co dál? Plácala jsem se v tom až po uši, jak se říká.
Pak se pleť trochu srovnala, já držela různé diety, něco jsem zhubla, ale pak vždy něco přibrala, pořád dokola. Období diet střídalo období žravosti. Podle momentální nálady. Takže jsem hubla i přibírala. Můj metabolismus dostával zabrat. A pak jsem musela brát i projímadla, aby fungoval. Nikdo mě nehlídal, tak jsem mohla jíst, co jsem chtěla. Nedošla jsem do stavu zvaného mentální anorexie, spíš jsem docílila toho, že jsem byla vždy taková oplácaná než naopak. A to bylo taky způsobené nesprávnou stravou, což jsem ale nevěděla, takže ty diety se staly nedílnou součástí mého mladého života! Možná jsem měla štěstí, možná mi už tenkrát pomohl Bůh, když jsem se té hrozné diagnóze vyhla. Ale znala jsem holky, které byly kost a kůže a přesto stále tvrdily, jak jsou tlusté a že si nemůžou vzít ani ovoce, kde je cukr. Prostě to bylo na nich zjevné, že nejí, že není něco v pořádku, ale anorexie se nazývá mentální právě proto, že je to někde v mysli a nevidí pak tu skutečnou realitu!!!
Taková nevědomost skutečnosti už nejednu mladou dívku dohnala až k smrti. Je to kruté, ale pravdivé. A zemřít kvůli dietě se skoro rovná dobrovolné sebevraždě. Nemluvě o tom, že často se stane, že při prudkém poklesu váhy nemohou mít tyto ženy pak děti, nemají menstruaci, jejich tělo prostě nefunguje, jak by mělo. Škoda těch dívek, které se stanou obětí anorexie. Já vidím jen jednu pomoc pro takové případy. Samozřejmě odborníky v oboru psychiatrie to jistě chce v začátku, aby podpořili a naučili správným stravovacím návykům pod dohledem, pak je hodně na rodičích, zda to zvládnou uhlídat i doma, ale nejvíc záleží na samotné dívce, jak se k tomu postaví a co její mysl. Potřebuje uzdravení. Takové vnitřní uzdravení může dát jen Bůh!!! Ať se snažíme sebevíc, tak bez Boha to sami těžko dokážeme vrátit do normálu. Nestačí se ale "jen" modlit, člověk se musí rozhodnout, že chce udělat něco se svým problémem a jít za Bohem, následovat ho, nechat se vést. Jinak to prostě nejde. Je to možná jako s drogovou závislostí nebo alkoholiky. Ti také musí poznat, že mají problém, pak ho mohou teprve řešit. A potřebují pomoc od Boha, aby se vyléčili úplně, k tomu se musí rozhodnout, že to tak chtějí. Vnitřní uzdravení je tak důležité, přesto s ním bývá nejvíc problémů. Člověk lže i sám sobě, že mu nic není, nechce přiznat skutečnost. Nechce vidět pravdu, ale nalhává si, že to není tak zlé, že to má pod kontrolou, ale že tomu tak není, často vidí, až teprve v ohrožení života!
Já se dostala z toho věčného dietování taky až po uvěření. Najednou to začalo fungovat. Tělo nemělo ty předchozí problémy, dokonce jsem zhubla, když jsem si mohla dát i knedlíky! Bylo to jako zázrak. Nemusela jsem se v jídle tolik omezovat, přesto mi ta nadbytečná kila sama zmizela. Nemyslela jsem totiž už jen na své tělo, jak vypadám, začala jsem myslet na ostatní, na to, jak udělat komu radost, jak jít za Bohem, jídlo jsem prostě přestala tolik řešit. Moje zájmy se najednou posunuly jiným směrem. Byla to nová etapa mého předtím tak bujného života v mládí! Tam kdysi vládly diety, alkohol, náhodné vztahy s klukama, nerozvážná rozhodnutí všeho druhu, pozdní návraty z diskoték, odvážné oblékání, bouření se proti konvencím...Ale Bůh mi z toho všeho nějak pomohl a vysvobodil mě z těch všech závislostí. Nebylo to najednou, ale postupně se odkrývaly nové a nové okolnosti, které se musely řešit, nešlo to už přehlížet. Jak jsem za to ráda.
Nebýt Boha a mého uvěření, nevím, kde bych nyní byla. Rozhodně bych nešla vstříc věčnému životu, ale měla bych jisté místo v pekle, někde v zatracení, kam takový člověk, kterým jsem byla, právem patří. Bůh se ale smiloval, a můž vysvobodit kohokoliv, kdo ho požádá o pomoc. Nikdo ale nemůže to rozhodnutí udělat za nikoho jiného. Nečekejme, až bude pozdě. Pokud chceme uzdravit, ať vnitřně či fyzicky, neodkládejme to na zítřek, protože nikdo nikdy neví, co ho příští den čeká. Někdy by mohlo být už pozdě. Přitom stačí tak málo a říct svými slovy třeba jen jednu větu, ale upřímně a od srdce: "Bože, dávám ti svůj život do tvých rukou, veď mě po tvé cestě a vysvoboď mě ze všeho zlého. Chci jít jen za tebou a chci mít svobodu, kterou můžeš dát jen ty. Ámen."
