Na co mám talent?
Na co mám vlastně talent?Touto otázkou jsem se v minulosti hodně zabývala. Vystřídala jsem víc zaměstnání než jsem zjistila, co by mě vlastně bavilo. Zdravotnickou školu jsem si vybrala proto, že jsem chtěla pracovat u dětí. Vybrala jsem si oddělení v nemocnici, kde se mi líbilo, jenže ve zdravotnictví to bylo tak, že mohli podle potřeby sestřičky přesunout jinam. Já se takhle dostala na JIP. Tam už to bylo pro mě velmi stresující nejen kvůli umírajícím dětem a těžkým případům, ale i po stránce odborné. Já nikdy nebyla technický typ a na oddělení intenzivní péče je to hodně o přístrojích. Nakonec jsem dala výpověď a odjela do Anglie jako au-pair. Bylo to krátce po sametové revoluci docela riskantní rozhodnutí, ale chtěla jsem se naučit alespoň základy angličtiny. Starala jsem se tam o tři malé děti a tři velké psy, bylo to náročné, ale mohla jsem ve volném čase trávit čas na pláži a učit se slovíčka.
Po návratu domů jsem měla jasno, že na JIP se nevrátím. Našla jsem si brigádu v jazykové škole jako asistentka. To mě bavilo. Pak jsem se ještě odjela podívat do USA za příbuznými, kam mě to vždy lákalo. Moje plány byly stát se průvodkyní v zahraničí, na to jsem si udělala i kurz, nebo pracovat jako recepční v hotelu. To se mi sice nesplnilo, přesto jsem našla místo v jednom luxusním módním obchodě v Praze. Setkala jsem se s významnými lidmi, VIP osobnostmi, zahraniční klientelou, mohla jsem aranžovat výlohy, dělat módní přehlídky i jezdit občas do zahraničí.
Potom se mi splnil další sen, vdala jsem se a měla postupně dvě vytoužené děti! To už jsme ale bydleli v Plzni a původní obchod v Praze se stejně zavíral, takže jsem se ani neměla kam vrátit. Nebylo tedy o čem přemýšlet, byla jsem doma na mateřské dovolené. Začala jsem uvažovat, kam potom půjdu pracovat. Móda mě vždy bavila, ale takové možnosti jako v Praze už asi nikdy mít nebudu. Jako sestřička bych zřejmě po tolika letech pauzy a mnoha změnách ve zdravotnictví už asi neuspěla. Cestovat do zahraničí za prací s dětmi by nebylo vhodné. A když jsem chtěla už něco najít, najednou se mé plány rozplynuly. U mé mladší dcery se totiž zjistilo vrozené postižení dětský autismus- těžká forma. Dcera přestala mluvit, vývoj se jakoby zastavil, a já měla rázem jasno, jaké povolání mě teď čeká.
Sama bych si ho nevybrala, nevím, zda mám talent na to být pečující matkou na plný úvazek. Postupně se učím trpělivosti, poznávám nové okolnosti, ocitla jsem se někde, kde jsem ani netušila, že někdy budu. Moje zájmy jako cvičení, tanec nebo posilovna šly rázem stranou. Jediným koníčkem, kterému se plně věnuji je nyní moje postižená dcera a rodina. Zároveň je to i má práce. Každodenním cvičením je běhání po bytě, úklid a péče o osobu blízkou. Miluju své obě děti a svou práci dělám ráda. Přesto zrovna tahle práce nebyla tou, co jsem si vysnila. Přesto jsem našla další talent, který jsem vždy používala, jen jsem nepřemýšlela o jeho realizaci. Až nyní, když jsem doma, mohu víc psát články, možná i knihu. Příběhů ze života mám víc než dost. Stále je o čem psát. Možná to ostatní lidi povzbudí, pokud prožívají něco podobného.Vlastně jsem nyní šťastná. Našla jsem totiž naplnění ve svém životě.
